|
ema camelia •
koncerty •
diskografie •
media •
foto •
texty •
odkazy •
recenze •
kontakt •
Krakatoa (2009)
Na cestě
Déšť nesmyje soukolí následků.
Nasedl jsi do vlaku, nestaví, má jen jednu stanici – konečnou.
Ať už bylo to cokoli, máš to za sebou.
Věřil jsi a obětoval za jejich ideje, klamy, za které ti slíbili bohatství a slávu, své království světla.
Vydej se na svou poslední cestu, ale nečekej světlo na konci tunelu.
Veřejný přítel
Byl nám cizí asi proto, že věříme,
že víme jeden o druhém, proč žijeme.
On něm jsme to nevěděli.
Nevíme dokonce ani, proč zemřel.
A přece nikdo z nás sem nebyl poslán zbůhdarma.
Záhubou někdy bývá vysvětlen celý náš život.
Po něm nezůstalo svědectví, po něm zbyla jen otázka.
Už není žádné tady a teď, žádné proč.
Dítě Krakatoy
Kouř bez ohně, dech síry, popel slunce zatmívá.
Ostrov mizí, svléká se do naha - vražedná krása bez těla.
Poslední přání znamená být první na řadě.
Láva život spálila, lávu moře pohřbilo, peřinou vln zem přikrylo a na dalších sto let uspalo.
Tak zplodila své dítě - Syna Krakatoy. Přijde doba, kdy i syn počne svého potomka.
Ovoce vlastní zahrady
Stejně jako tělo vytěsní shnilé maso, stejně tak musí bohové opustit svou rajskou zahradu.
Právě proto odevzdejme je navždy venkovnímu světu – lidskému domovu, naší ohradě.
Uvítejte je na banketu světských životů plného hniloby a zmaru.
Servírujte ovoce z jejich vlastní zahrady, které je nám nuceno.
Jáma
Přestávám věřit, že existuje proces, že jednou bude vyvinut účinný prostředek,
že válka bude znamenat zničení a strach přinutí lidstvo k zachování míru.
Když hloubíme jámu, vyroste vedle ní hromada hlíny.
Sen ve snu a v tom snu sen, ztrácíme pojem, co vlastně chceme.
ema camelia - s/t (2006)
Jsou hra
Sotva kdy promluví, Stále přichází a odchází.
Oba dva pochopí, V tichosti dráždí psy.
Zvoník čeká, je připraven rozhoupat zvony.
Siréna svolává havrany, je středa, je poledne, je konec.
Jsou hra bez pravidel, souhra byli.
Záře
Utíkáš před těmi, co honí tě.
Dostaneš se jen tam, kde nechtějí tě.
Tam, kde stojí sloupy v poli.
Záře v klecích. Záře v polích.
Glasgow coma score
V tu chvíli zahlédla dítě,
z něhož zbývala naběhlá,
vyschlá kůže, kterou snad všichni cítili.
Na své jaro se dívá jako na vzdálené,
během dávné cesty spatřené údolí.
Bloudila ve stínech oštěpů vlastních i cizích stesků.
Strach
Bojí se pohledu, bojí se pocitu, bojí se talířů.
Napoj ji jedem. Pozdě, ztrácí se, nepusť ji.
Je uzamčen v hladových očích tvých talířů.
Pocitem, jež ji zůstane být dlužen.
Pusť ji sednout, alespoň tohle pro ni udělej.
Bez křídel
Říká se, že i něco tak malého, jako je třepetání motýlích křídel, může v konečném důsledku vyvolat tajfun na polovině světa.
... dá se toho docílit i bez křídel...
Chvění nehtu, jenž trhá křídla zoufalému hmyzu,
tak vzdálený je chaos.
Bdění ve snu, téže noci, co sténaly výstřely popravčí čety.
Pláče
Šel jsem, chvíli utíkal, ani nevím, jak dlouho.
Šel jsem, chvíli utíkal, před tou obrovskou tmou.
Bezvládné tělo dopadá na dřevěnou podlahu,
zatímco opodál ve studni pláče světlo.
|
